SIGYN A LOKI

Sedí před bílým hradem Sigyn,
před hradem, krytým zlatými štíty,
obrací zraky k oblakům ploucím,
dívá se v krajinu dumavým okem
vylévá v dující větry svůj žal:


"Čnějící hory, kde obrové bydlí,
skaliny srázné, z nichž řeky se lijou,
doliny tmavé, kde doubravy šumí,
kéž byste kryly drtící tíhou
hluboký hrob můj, neblahé ženy!


Krásný jest Loki, choť můj, však zpurný,
krásný co dennice, stříbrná hvězda,
zlý však a zhoubný jak bouře a mor.


Nástrahy strojí bohům i obrům,
zradu jen snuje, podvody, zmar.
Po jeho boku muka jen snáším,
trýzeň a bol jsou údělem mým !


Sama teď sedím na vysoké skále,
pustý jest hrad můj a komnata má.
Kdy ach, ó Loki, ke mně se vrátíš,
bych s pyšného čela ti plašila chmury,
zlatými strunami krotila vzdor!"


Domluví Sygin a zahučí bouře,
zaskuhrá vichřice nad krajinou,
divoké ženy s vlajícím vlasem
ženou se mrakem na ohnivých ořích,
smějou se blesku a rachotu hromů,
na perutích vichru pouští se v dol.


Jedna z nich kloní se nad hřivou koně,
plamenným zrakem na Sigyn hledí,
hřmějící hlas její ohluší bouř.


"Děvice smrtné, my spěcháme v bitvu
lačníce po zracích zsinalých mužů,
s mrákotnou smrtí již zápasících.
Přec ale stavíme chvátící kroky,
by zvěst naše těšila osiřelou-
Vyjasni zrak svůj, truchlící ženo,
jásavým zpěvem plň pustý svůj hrad!
S hrdé výše sřítil se Loki,
bozi jej přemohli, padlého jali,
a nikdy již více se nevrátí sem!



Odin jej soudil, sedící s bohy
pod přesvatým jasanem Yggdrasil
pod svatým jasanem tajůplným,
šumícím věštby staré co svět.
Tam seděli bozi, soudili Loki;
úpí teď bídný v podzemní sluji,
kam svrhl jej hvězdami věnčený Thór!



Střevy jest spoután vlastních svých synů,
jež v šeré sluji mu zrodila žena,
z urputných obrů plemene.
Na tvrdé skále leží teď Loki,
zmije mu visí nad sníženou hlavou,
a kape mu jedy na zmučenou tvář!
Svíjí se Loki pod ještěra slinou
a vyje, až propastí otřásá!
Zůstane v bezdnu, až slunce shasne,
země až sřítí se v hučící moře,
hvězdy až spadnou do hltící tmy!
Ty ale, Sigyn, bělavá labuť,
směj se a zapěj radosti zpěv!" - -


Valkýra domluví, kvapí dále,
zavane bouře sbor divokých žen;
zavěje větřík, slunce zazáří
a před bledou Sigyn stojí Idun.


"Vítám tě, Sigyn," bohyně praví,
"čarovné plody nesu ti nebes,
jablka, věčné mládí jež skytnou.
Usuš své slzy zmučená ženo,
rozkvítej krásou, jež potrvá navždy!
Vejdi v nebesa k věčnému kvasu,
bozi tě čekají nesmrtelní!"


Tak praví vznešená bohyně mládí,
před Sigyn postaví nádobu zlatou,
labutí perutě zašumí vzduchem,
a sama s svým žalem jest opět Sigyn.
Chopí se zlaté nádoby jablek,
sype je bez vzdechu na holou skálu
a spěchá s nádobou v široký kraj.


Únavy nezná bloudící Sigyn,
putuje vedrem, bouří a tmou,
nestane dřív až na kraji bezdna,
Loki kde snáší hrozný svůj trest.
S úsměvem tklivým přistoupí k němu,
celuje čelo mu věrnýma rtoma,
schladí je proudem tekoucích slz;
nad hlavou třímá mu nádobu zlatou,
chytá v ní pěnu chrlenou drakem,
a zmučený Loki upadá v sen.
Když nádoba zlatá až ku kraji plna,
vychází Sigyn z mrákavé sluje
a vyléva jedy v ječící moře.
Slina děsného hada tu padá
na líce boha ujařmeného,
Loki pak zařve, svíjí se mukou,
a země se otřásá v základech. -



Julius Zeyer


Můj email